Povstání z popela - Křídla andělů

„Cherubíni patří po Serafínech k nejvyšším v andělském řádu,“ četl si černovlasý mladík v knize od jeho nového přítele Metatrona.
„Archandělé mají každý svoje určité poslání na Nebi a velí určité skupině andělů. Andělé jsou poslové z Nebe. Mají za úlohu chránit lidi, ale nevměšovat se jim do jejich svobodné vůle. Po smrti člověka, andělé odvádí jejich duše k Soudu, kde se rozhodne, kam bude směřovat jejich pouť. Za stolem soudu sedí 16 archandělů a ti, kteří byli uznáni. To znamená, že si je andělé vybrali k Porotě. Tito andělé jsou povětšinou duše zemřelých a jedním ze zákonů je, že nikdy nesmí soudit duši zemřelé osoby, které znali. Hrozilo by jim vykázání z Poroty a uvrhnutí do podsvětí... Tak proto se ke mně tenkrát nevyjadřovali… Tedy skoro,“ pochopil Harry.
„Ze Starého řádu andělé nesmí vkládat své pocity do souzení duší. Porovnává se jejich čistota a zároveň hříchy…“

Většina knihy byla nudná a nezáživná, ale i tak se ji snažil přečíst. Nevěděl, jak dlouho tam seděl, když v místnosti začalo blikat červené světlo a vzápětí se před ním zjevil fénix. Jeho Dina.
Harry, který ji nepoznal, řekl: „Kdo jsi?“
Fénix na něj zamrkal a pak se Harrymu v hlavě ozvalo: „Jsem Dina. Tvůj fénix. Vybrala jsem si tě, když jsi ještě byl na Zemi, a já tě neopustím.“
„Aha.“

Na víc se Harry nezmohl, protože se snažil urputně vzpomenout. Fénix to zřejmě vytušil a Harry zase uslyšel jeho, její, zpěv: „Nesnaž se zatím na nic vzpomenout. Napil ses z kalichu Azraela, proto si nic nepamatuješ. Měl bys o tom spravit Gabriela…. Ale teď pojď, musíme do Zářivé síně. Musí ti obnovit tvá křídla, protože jsi je dostal na počest Volucera.“
„Kohože?“ nechápal Harry.
„Volucera. Starého vůdce Theralských upírů. Ale je příliš brzy na to, abys pochopil. Pojď!“

Vedla ho mnoha chodbami bez oken, a přesto tam bylo světlo. Míjel dveře, která skrývala jemu zatím nepoznaná tajemství. Dina ho zavedla k malým, ebenovým dveřím, kde se posadila na výčnělek ve stěně.
„Dál musíš sám. Přeji ti hodně štěstí!“
Harry polkl a zaklepal. Dveře se otevřely a černovlasého, seč mrtvého, hrdinu, obklopilo zářivé světlo. Octl se v kruhové místnosti, kde stálo 16 sloupů. Před nimi bylo 16 trůnů, na kterém seděli archandělé. Mezi nimi i Metatron.
„Čas běží, Harry. Sice ne tady, ale na zemi ano. Tvá křídla při druhém přechodu se téměř ztratila, ale ty jsi nyní anděl a musíš je znovu mít.“
Gabriel vstal ze svého trůnu a mířil k Harrymu.
„Co mám dělat?“ ptal se zmateně. Jeho myšlenky byly stále u Diny a toho, co řekla.
„Postav se sem, do toho zlatého kruhu a snaž se hýbat. Bude to trochu nepříjemné, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Koneckonců, dělali jsme to už několikrát.“


Harry se postavil na ukázané místa a vzápětí začali všichni odříkávat nesrozumitelný text. V síni bez stropu se zvedl vítr, který obtočil mladíka.
Začal se dusit a pak se propadl temnotě.

Stál nahý v nekonečném prostoru, v bělostné záři. Neviděl kolem nic, jen bílo. Otáčel se dokola a hledal nějaký záchytný bod, až ho našel. Zdálo se, že veškerá zář vychází z jedné věci, z jedné osoby. Rozeběhl se tím směrem a náhle tušil, kdo to je. Neviděl jeho obličej, ale nedalo se to poplést. Osoba v modrém rouchu pomalu natáhla ruku k němu, a naznačila, aby šel blíž, ale dřív, než se Harry stačil pohnout, propadl se opět temnu. Letěl jako duch skrz hvězdy a komety, až se objevil na ohromné planině. To místo poznával. Už zde jednou byl. Před ním stál muž, ne nepodobný jemu a jeho ohromná křídla byla složená.

„Volucer la Strix,“ blesklo Harrymu hlavou, ale nevěděl, odkud ho zná.
„Vítej,Verde!“ řekl on.
„Proč jsem zde?“
„Vždyť to víš, Verde! Máš ode mne dostat nová křídla. Copak ti ta stará nebyla dost dobrá? Dost pevná?“ řekl vážně, ale jeho oči se smály.
„Ano, možná…. Vlastně já nevím,“ koktal zmateně Harry.
„Ach, Verde! Ztratil jsi hodně z naší moci, když ses napil z řeky Léthe. Já ti tu moc dám zpátky. I s křídly. Zemřel jsi, Verde, jenže krev Theralských upírů je nezlomná i po Smrti… Měla to být snad Azraelova pomsta?“

Volucer mluvil pomalu, rozvážně a Harry zaujatě naslouchal. Viděl ho, ano, znal ho, ale pořád nevěděl, odkud ho zná. A co to mluvil o Léthe a Azraelovi?

„Dám ti část sebe, Verde. Nejen svá křídla. Tuhle část nikdo nezmění, protože se stanu tvou nevyhnutelnou součástí. Pojď, Verde, musíš se připravit, není to krátký proces, jako byl před tím...“

Na ohromné planině stálá ohromná klec. klec ze stříbra a zlata. Klec, která neměla strop.
Volucer dopravil sebe i Harryho dovnitř té klece.
„Poklekni, Verde,“ řekl tiše a vzápětí ucítil, jak mu Volucer položil ledovou dlaň na jeho čelo a šeptá něco v cizí řeči. A té Harry najednou rozuměl. Ta slova jednou někdo pronášel, byla až zatraceně známá. Jen si, kruci, nemohl vzpomenout, kdo je vyslovil!

„Verde la Strix z rodu Theralských upírů, já, Volucer la Strix, první svého rodu, ti předávám svou moc a sílu. Vládni jí dobře a čiň moudře. Odevzdávám ti moudrost svou a vládu svou. Já, Volucer la Strix ti odevzdávám část své duše a…“

Proces nebyl pro Harryho příjemný. Volucer se při proslovu vznesl nad klec a Harry nyní věděl proč.
Celé jeho tělo ho neskutečně svědilo. Cítil se, jako by mu na tělo vysypaly celé vědro červených mravenců a ti mu teď rozežírali kůži až do kosti. Válel se v agonii po tmavé trávě a zároveň cloumal mřížemi, které mu nedaly uprchnout.
Pak ho na zem skolila další bolest – nesnesitelný jekot v uších. Slyšel všechny možné zvuky od šustění trávy ve větru až po sbíječku. Bylo to nesnesitelné a on se rozkřičel, ale – i jeho vlastní hlas pro něj byl k nesnesení. Vyskočil nahoru a chytil se naleštěných tyčí. Dlouho tam nezůstal a spadl se zaduněním na zem. A dunění nepřestávalo. Zem se začala třást a Volucer se jakoby rozplýval. Dunění zesílilo a vzápětí Harryho něco silně uhodilo mezi lopatky. Zavyl bolestí, když se mu záda roztrhla. A to doslova.
Lopatky mu vystřelily ze zad a ta se mu zaplavila horkou krví.
Harry zaskučel. Ozval se křupavý zvuk – to se vytvářeli nové kosti, jdoucí odněkud z páteře a další kůstky je jemně spojovali s lopatkami. Kosti se i nadále prodlužovali, asi 90 centimetrů nad Harryho, kde tvořil kloub. To vše doprovázelo nepříjemným bodáním a pálením.
A pak… se najednou rána začala zarůstat. Lopatky se pokryly kůži, stejně jako kus nové kosti. Kost samotná se začala pokrývat svaly a jakousi blánou, ze které vzápětí vyrůstalo jemné chmýří. Bolelo to, ale nebylo to tak hrozné, jako před chvílí. Mladík se sám divil, jak to zvládl a neomdlel. Ležel na břiše a nadechoval se pomalu a trhavě, zatímco se mu formovala nová křídla. Ucítil jemné bodnutí v páteří, které se rozeběhlo až do konce výčnělku křídla a tak otočil hlavu aby pohlédl na to, co se stvořilo. Viděl, jak se u kloubu vytváří další kost jdoucí zpátky dolů.
Namáhavě se postavil zrovna, kdy se kost zašpičatila a také se začala pokrývat nervy, svaly a blánou. Konec kostry křídel mu sahala někam po zadek. Pak už se jen díval, jak mu narůstají bílá, dlouhá, ale i krátká brka. Na zádech cítil zaschlou krev i lechtání chmýří. Stočil ruku dozadu, aby si je prohmatal.
Byla tam krátká brka, která se přes sebe překrývala, zatímco o něco dál to již byla tvrdší, ne tolik jemná, která zvládala nápor větru. Na samém konci křídel byli ohromné perutě, seřazené ve čtyřech řadách, jemně se překrývající. Kost se již celá potáhla kůží a nyní je zdobila pomalu se prodlužující se pera. A náhle, kdy bylo vše dokončeno, jeho nová křídla dostávala na konci zelený nádech a znovu nabývala tvrdosti. Přece teď ale byli větší a působila andělským dojmem.
To Harry nečekal. Když před tím dostal křídla, považoval za samozřejmost, že je má. Nějak je necítil, že jsou ukotvena v něm, stará křídla nebyla jeho součástí, jako tyto.
Volucer k němu slétl. Klec zmizela a oni stáli na neporušené planině.
Volucer se zdál být průhledný.
„Verde, teď v tobě sídlí i část mne. Dal jsem ti velký dar, tak ho využij, ale nezneužij. Nyní se rozloučíme. Přeji ti hodně štěstí,“ pravil a pak najednou zmizel a nechal Harryho stát se zakrvavenými zády, ale novými křídly.
„Hej, ale jak se teď dostanu tam zpátky,“ křikl za ním, ale nikdo mu neodpovídal.

2. Kapitola || 4. Kapitola

Na pláních slunceCo se stalo v sini kouzelKdyž osud si rád hrajePředstavováníKřídla andělůMetatron Prolog aneb Koncem to vše začíná